reklama top

Běžný městský ruch středečního odpoledne proťal na Letenské pláni hrozivý rachot. Na třídě Obránců míru, v odbočce na Špejchar, vykolejila rychle jedoucí tramvaj linky číslo 26. Plně obsazený vůz po převrácení pokračoval po boku ještě něco přes dvacet metrů, za skřípění plechů, odlétávajících jisker a v oblacích prachu. Bylo 17. února roku 1982, krátce před 17. hodinou. Na dnešní ulici Milady Horákové tehdy došlo k jedné z nejhorších tramvajových nehod v historii hlavního města. Zahynulo sedm lidí. Pět desítek dalších utrpělo zranění. Dnes je to přesně 40 let.

Svědkem nehody byl i Svatopluk Haugwitz ze Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy, který tenkrát ale ještě oblékal uniformu řidiče autobusu, k záchrance nastoupil až v 90. letech. Stál s autobusem přímo na Špejcharu a čekal až vyrazí na pravidelnou linku. „Kluci, pojďte se podívat, ona tam leží tramvaj,“ hlásil Sváťovi a dalšímu kolegovi řidič, který akorát dorazil.

„Všude dosedal zvířený prach, vůz ležel na boku a kabinou řidiče byl otočený směrem k Letné, musel tedy dostat hodiny jako auto ve smyku. Pod tramvají byly vidět nohy v šedivých kalhotách, ty tenkrát nosili tramvajáci, tak jsme usoudili, že je to řidič, kterému už není pomoci,“ popsal Haugwitz. O řidiče ale nešlo, ten utrpěl jen lehčí zranění.

On ani jeho společníci netušili, že v tramvaji jsou další lidé. Předpokládali, že je to vůz, který mířil prázdný na Špejchar. Opak byl pravdou, tramvaj byla plná a měla pokračovat rovně, řidič ale nepočítal s přehozenou výhybkou a najel na ni ve vysoké rychlosti, což mělo za následek vykolejení.

Letenskou plání se velmi rychle rozezněly sirény. „Najednou jsem viděl tři Škody 1203 s blikajícími majáky, jak se hnaly vedle sebe jak na přehlídce vydlážděným kolejištěm od Strossmayerova náměstí, kde byla základna záchranky. Usoudili jsme, že se na místě nebudeme záchranářům plést,“ říká Haugwitz, který vzápětí s autobusem vyrazil na pravidelnou linku.

Když se za pár desítek minut vrátil na stanoviště, začal vozit cestující jako náhradní doprava přes Letnou, a to přímo kolem místa neštěstí. Viděl tak zasahující zdravotníky v bílých pláštích, kolegy hasiče a policisty, a bohužel také prostěradla zakrývající těla zemřelých.

Jedním z mnoha zdravotníků zde byl i doktor František Ždichynec, pozdější ředitel záchranné služby. Vzpomíná, jak chtěl jako prvnímu pomoct chlapci, který vypadal, jako když odpočívá na boku, ale při bližším pohledu zjistil, že je hoch mrtvý. Na místě ale byla řada dalších zraněných, kteří pomoc potřebovali. Například zdravotní sestra z Vojenské nemocnice, kterou se podařilo zpod tramvaje vyprostit pomocí heverů, které zapůjčili okolo projíždějící uhlíři.

Doktoru Ždichyncovi zůstal v paměti také neznámý muž v kostkované košili, který iniciativně a velmi úspěšně řídil kolabující dopravu, než se toho chopili policisté. Dalším střípkem je pak záchranková modrá avie ze základny z Petřin, která byla na místě mezi prvními vozy. Záchranná služba ji mimochodem získala od Vinohradské nemocnice, kde měla sloužit jako koronární jednotka, ale u záchranky našla využití jako velkokapacitní vozidlo – podobně jako například naše dnešní Atego nebo Fénix.

Tehdejší a dnešní vybavení jde jen těžko srovnávat, za těch 40 let udělalo obrovský skok. Samotné postupy zdravotnického zásahu při mimořádné události se ale podle doktora Ždichynce před 40 lety oproti dnešku zase tolik nelišily. I tehdy byl vyhlášen traumatologický, respektive havarijní plán, a probíhalo také třídění pacientů podle závažnosti jejich zranění. Rozdílné bylo, že jako první zamířili do nemocnic lehce zranění pacienti, aby bylo u nehody více prostoru na pomoc ostatním.

Sedm osob zahynulo, dvanáct transportovaly posádky s těžkými zraněními do nemocnice a 43 cestujících včetně řidiče vyvázlo s lehkými zraněními.

Zdroj: ZZSHMP.cz
Foto: HZS Praha

reklama bottom