O umírajících thajských masážích v centru Prahy jsme už psali. Teď někdo na rakve těchto podniků, které svými reklamami “vylepšovali” náměstí a ulice, položil květiny. Přečíst si na nich můžete informace typu “Nenechte kvalitní permanentky umřít“. Covid likviduje pražské podniky, nicméně po těchto podnicích se Pražanům stýskat nebude.
„Obecně – porušují pokyny odboru památkové péče MHMP, porušují nařízení 26/2005 o regulaci reklamy, všemožně prodlužují správní řízení, která s nimi kvůli těmto přečinům vedeme. Jsou symbolem lacinosti a nevkusu v centru,“ říká Kristýna Drápalová, která má na magistrátě na starosti kulturu a památkovou péči.
Pojďme si případ Thajský ráj představit.
V centru Prahy se v létě, po první vlně covidu opět objevila červeno-zelená nádhera Thajských rájů. Vyvolala opět pochopitelnou vlnu nevole. A taky nevěřícné dotazy směrem k městu – jak můžete tohle dopustit? Thajské ráje jsou staří známí. Praha v boji proti vizuálnímu kýči pro Thajcům bojuje, ale prohrává. Kauza ukazuje na jeden vážný problém: český stát si uzurpuje mnoho pravomocí, které v zahraničí patří městům. Jenže tyto pravomoce pak podle Drápalové stát nevymáhá.
Podle jedné z městských legend se příběh začal psát v jednom thajském vězení, kde se majitel masážních salonů ocitl za pašování drog. Pobyt údajně využil k ovládnutí jazyka a získání kontaktů. „Díky jedné z městem iniciovaných kontrol v jeho podniku však víme, že thajské masérky mají v pořádku všechna povolení k pobytu, na rozdíl od ukrajinských vyhazovačů, kteří byli vyhoštěni. Kontrola také odhalila nelegální hromadné ubytování masérek v prostorách nad jednou z provozoven. A víme také, že zmíněný majitel – původem z Teplic – v tom umí chodit: má dobrého právníka, který přesně ví, kam město může zajít ve vymáhání předpisů, zná slepá místa české legislativy a výborně ovládá delikátní umění odvolání, rozkladů, žalob a rozporů. A díky tomu Thajské ráje vypadají tak, jak vypadají,“ tvrdí Drápalová. Ale popořádku.
Při pohledu na blikací červeno-zelené panoptikum se člověk nejprve ptá, jak něco takového mohlo projít přes památkáře. Vždyť kontrolují i okenní kličky – jak mohou ve městě nechat něco takového? Zaprvé – památkáři nejsou policie. Nemohou přijít, ukázat průkaz a říct, že tohle musí do hodiny zmizet. Musí sepsat spis, argumentovat, na základě jakých předpisů je co špatně, pak mohou vyzvat k nápravě, případně pohrozit pokutou – vše s 30-ti denními lhůtami a (téměř) nekonečnými možnostmi opravných prostředků. Výsledek? Dvě cedule Thajských rájů rovná se několik let soudů. Na takovou aroganci zkrátka není český systém stavěný. A zadruhé – památkáři můžou zasahovat jen tam, kde jim to zákon dovolí. A řešit, co vystavujete ve výloze svého obchodu, do toho rozhodně nespadá.
Na chodníku před salonem se každé ráno objevuje rikša. Známá křiklavo-řvavá kombinace jasně ukazuje, kam patří. A aby ji nepřehlédli ani slepci, doplňují ji maséři svítícími LED páskami. Umělecký dojem korunuje figurka vodníka s cedulí „Do not touch – private property“. Jaktože takovou hrůzu nějaký úřad dávno neodtáhl? Protože zákon rikšu – i když to není žádný drobeček – chápe stejně jako třeba kolo. A to si taky můžete opřít kdekoliv.
„Ještě před rokem jsem měla za to, že když chce město vymezit určitá pravidla pro to, co se na jeho území má či nemá dít, vydá vyhlášku. Ukázalo se, že to není pravda – město si jen tak nějaký předpis vydat nemůže. Musí k tomu mít tzv. zákonné zmocnění – větičku v zákoně, která řekne „tohle si město může pořešit, jak uzná za vhodné“. Podobných větiček je jako šafránu – a i když už existuje, stát vám dá velmi přísné mantinely, jak to řešit můžete,“ píše Drápalová. Ale co, díky bohu zrovna pro regulaci reklamy si města vlastní předpis udělat mohou. Díky tomu jsou v centru našeho města zakázány v podstatě jakékoli myslitelné nosiče reklamy. Hurá! To by nás mělo rikši zbavit.
Dokázat, že rikša v podnikových barvách, která stojí před podnikem, je reklamou na podnik, to ovšem není jen tak. Úředníci tedy zdokumentují, jak rikšu každé ráno vytahuje obsluha masážního salónu. Stejná rikša je navíc před každým ze salónů tohoto řetězce. Spis je vypraven, odstranění nařízeno – ale ouha! Majitel se odvolal, spis se posunul na ministerstvo – a to rozhodlo, že „ze spisu nijak nevyplývá, že by rikša reklamou byla“. Není na ní totiž žádný nápis, který by ji spojil s masážním salonem. Ok. Jasně.
V modré zóně před vchodem do salonu parkuje auto ve firemních barvách. Parkuje tam trvale. Za volantem sedí figurka vodníka. A protože na sobě nemá žádný nápis, opět se nedá prokázat, že jde o reklamu. Platnou parkovací kartu má. A tak tam stojí dál.
Na dveřnice – to je to samé, jako okenice, jen u dveří – maséři pověsí dvě rozměrné cedule (hádejte v jakých barvách) s obrovskou číslicí 9,90 €. Hurá, zaradujete se, tohle už přece bez diskuse naplňuje znaky reklamy! Ano – reklama to je. Ale zákonné zmocnění vám umožňuje regulovat reklamu „šířenou ve veřejném prostranství mimo provozovnu“. Mimo provozovnu! Jenže cedule jsou pověšeny na vnitřní straně dveřnic. A zákon vnitřní stranu dveřnic chápe jako součást provozovny. I když jsou trvale otevřené do ulice. Takže zase nic.
Příběh ale nekončí. Z okna v patře v Celetné ulici maséři vystrčili dlouhou tyč, z které visí plyšová ryba omotaná LED páskami. Protože ovšem tyč není kotvená stavební ani montážní technikou, nespadá do působnosti stavebního zákona. A protože se nijak nedotýká plochy chodníku, nemůžete vyžadovat zábor veřejného prostranství. Nemůžete dělat nic. Před vchod si salon umístí červený koberec. Ani na to žádná vyhláška nedosáhne.
Na ulici u salonu začne postávat dvoumetrový pořízek v kostýmu, shodou okolností ve firemních barvách. Už tak trochu tušíte, že ani s tím nemůžete nic dělat. Pak jednou jdete ulicí a vidíte pořízka, jak rozdává reklamní letáky. A to podle vyhlášky nesmí! Když ho přistihnete poprvé, jen ho upozorníte. Když ho přistihnete podruhé, zavoláte strážníky. Pořízek se vám vysměje, protože ty letáky on vůbec nerozdává, že jo. Než strážníci dorazí, předá letáky kumpánovi. Natočit jste ho nestihli (vlastně jste se tak trochu báli), takže smůla.
Nu co. Ostatně, i kdyby ochotně počkal na strážníky, můžete s ním leda zavést správní řízení. Tedy sepsat spis. Vyrozumět pořízka. Pořízek se odvolá. Odvolací orgán – obvykle ministerstvo – vám věc vrátí s tím, že jste věc dostatečně neprokázali. Protože kdyby vám to úředník z ministerstva nevrátil, riskoval by, že se s ním pořízek bude soudit. A ministerský úředník nemá žádnou chuť dělat z problémů vašeho města i svoje problémy.
A konec konců, i kdybyste uspěli, můžete mu uložit pokutu v dobrém případě tisícovku. A to on vydělá tak za … hodinu? A vy jste tím zaměstnali na desítky hodin armádu úředníků. A sebe. Takže uznáte, že tuhle partii vyhrál tým masérů 8:0. A jdete si dát panáka. Ovšem raději ne tou ulicí, kde stojí pořízek – protože ten už vás dávno zná a umí vám popřát pěkný večer takovým způsobem, že se večer nechcete zdržovat někde okolo.
„Ráno otevřete faceboook. Do skupiny občanů města někdo pověsil fotku masážního salonu s veškerou příslušnou výzdobou. Skandál! Město, které tohle dovolí, musí být šílené! Snahou podobné věci vysvětlit si obvykle vysloužíte nařčení z korupce, vytáček a neschopnosti. Což je plně pochopitelné: občan má požadovat, aby věci byly v pořádku a měly hlavu a patu. Vedení města občané svěřili ve volbách důvěru. Aby ji město nezklamalo, musí ji dostat i od státu. Pravomoci, které stát městům v tuto chvíli svěřuje, jsou slušně řečeno chabé. Je to jako hrát prší, když máte v ruce jen samé osmy a spodky, zatímco všichni kolem vás mají esa a sedmy. Samosprávy by si zasloužily lepší karty. Alespoň takové, které jim umožní vyřešit lokální problémy na lokální úrovni,“ uzavírá Drápalová.
