Jeden z našich nejkrásnějších bazénů v Česku je konečně památkově chráněn. Plavecký stadion se vyhne osudu, který stihl jiné unikátní stavby šedesátých a sedmdesátých let – například budovu Transgasu nebo Hotel Praha. A který nejspíš čeká Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově, zvanou „žižkovský Mordor“.
S rozvojem průmyslu a kanalizace na počátku 50. let minulého století začala být Vltava nadměrně znečištěná. „Proto upadala obliba tehdejších plováren na Vltavě a Pražené uvažovali o výstavbě umělého koupaliště,“ popisuje okolnosti vzniku Zdeněk Míka, odborný pracovník Muzea hlavního města Prahy. O stavbě na místě bývalého vápencového lomu magistrát definitivně rozhodl v roce 1955. Stavět se začalo o čtyři roky později.
Málem se tu konala letní olympiáda
Podolský plavecký stadion byl vybudován architektem meziválečné avantgardy Richardem F. Podzemným. Venkovní bazén s ikonickou tribunou je citlivě zasazen do místního terénu. Bazén ve tvaru vlny byl uveden do provozu spartakiádními závody v roce 1965, od té doby hostil několik evropských i republikových mistrovství v plavání a skocích do vody. V roce 1980 se dokonce uvažovalo, že by se v Praze uskutečnily letní olympijské hry. To byla vize, která měla svůj původ z euforických dob před příjezdem tanků Varšavské smlouvy v roce 1968. Lidé dokonce na olympiádu sbírali peníze. A právě tady v Podolí, se měly konat závody.
Nadčasová architektura, musíme ji chránit
„Areál představuje ojedinělý doklad významné sportovní architektury raných šedesátých let. Svým pojetím se plně hlásí k modernímu proudu mezinárodní architektonické scény. Jde o mimořádně kvalitní a nadčasovou architekturu využívající organických motivů,“ stálo v návrhu Národního památkového ústavu na prohlášení stadionu za památku. Návrh na prohlášení podolského bazénu za kulturní památku byl vznesen už v roce 2015.
Stadion od svého otevření byl u Pražanů velmi populární. Sice se do vody Vltavy někde ještě chodilo, ale bazén lákal čím dál tím více lidí. Například před pandemii koronaviru sem ročně přišlo milion lidí. Jednou z návštěvnic bazénu byla začátkem devadesátých let usměvavá Angličanka. Byla to princezna Diana. K její návštěvě se pojí dnes už humorná, ale v tu chvíli velmi nepříjemná historka. Princezna z Walesu si šla zaplavat do vnitřního bazénu, který byl ale v tu chvíli vyhrazen pro sportovce. Vzácnou návštěvu nikdo neodhalil, protože byla výbornou plavkyní. Až když trenérka zjistila, že má v týmu dívku, které nerozumí, vyhodila ji. Diana to vzala s humorem, ale zasáhnout musela ochranka, která na místo dorazila až po plaveckém tréninku. Ženě vše vysvětlila a nakonec to dopadlo v pohodě.
Skála nad bazénem. Je plná vody?
Od svého založení se areál žádných velkých stavebních změn nedočkal. A ani není třeba, návrh architekta Richarda Podzemného je totiž nadčasovým a vysoce efektivním řešením. Například tribuna ve tvaru vlny slouží jako střecha krytého bazénu a zároveň brání větru vanoucímu od Vltavy. Areál ale musel projít změnou technologií čištění vody. Dnes chlor nepřidávají ruce místních zaměstnanců, ale automatické dávkovače. Navíc chloru ubylo a používají se pískové filtry.
Pražským unikátem je už od počátku celoročně vyhřívaný bazén s teplotou 26 stupňů. Ekonomicky se to nevyplatí, ale jedná se o tradici. Zajímavé ale je, že areál od svého otevření využíval zajímavého systému ohřevu vody. Ta se přes skálu hnala do provozních budov Československé televize na Kavčí hory. Tam studená voda zchladila přístroje, které televize používala a dolů šla voda ohřátá. Jak web prahazdarma.cz zjistil, provozovatel bazénu už studenou vodu do České televize neposílá a ohřívá si ji podle potřeb. Dokonce nám jeden zaměstnanec České televize prozradil, že ve vysoké skále nad bazénem se údajně nachází velké množství podzemní vody. Ta je odčerpávaná pryč, aby nezaplavila suterénní prostory areálu. Co je na tom pravdy, zjišťujeme.
