Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.
Hry o Wintonovi nebo rodině Homolkových
Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století. V březnu 2022 se uskuteční premiéra titulu Winton – hra na motivy života Sira Nicholase Wintona. Další premiéru bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Jedná se dramatizaci kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody.
Další novinkou je to, že jen pár kroků od hlavní budovy divadlo plánuje vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává šéf divadla Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.
Jak se divadlo stěhovalo… stále ale bylo na Smíchově
V roce 1871 otevřel Pavel Švanda ze Semčic na Smíchově v místech dnešního náměstí Kinských divadelní nekrytou arénu. Hrávalo také v nedalekém hostinci U Libuše čp.1 na nároží Schwarzenbergovy silnice (tj. dnešní Štefánikovy ulice) a ulice Holečkovy. Později bylo v nádvoří domu U Libuše postaveno Divadlo U Libuše. Na tomto místě se divadelní tradice udržela až dodnes. Divadlo projektované pro 1000 osob bylo otevřeno v roce 1881 Smetanovou Hubičkou. Divadlo mělo také svou letní scénu – nedaleko železničního mostu na Výtoni vedle smíchovské náplavky (dnes tam chodíme krmit labutě, brzy tam vyroste hotelový resort).
V roce 1900 bylo divadlo zásadně přestavěno, pozice jeviště a hlediště se zaměnily, a tato dispozice se dochovala dodnes. V roce 1908 pak bylo přejmenováno na Intimní divadlo. V roce 1928 v době počínající hospodářské krize byl soubor rozpuštěn a v budově se vystřídalo několik divadelních nájemníků. V letech 1928–1930 zde působilo Divadlo Vlasty Buriana, v letech 1931–1932 pak Divadlo komiků (Ferenc Futurista a Jára Kohout). Od roku 1932 divadlo působí opět jako Švandovo divadlo, v letech 1935–1938 pak v nájmu Járy Kohouta a v letech 1939–1944 pak Jaroslava Fošena. V roce 1944 bylo divadlo definitivně zavřeno, o rok dříve byla zbourána i Aréna na Smíchově.
Po válce bylo divadelní podnikání zakázáno a v září 1945 zde vzniklo Realistické divadlo, od roku 1953 přejmenováno na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Období 1945–1991 podrobně mapuje publikace Jaromíra Kazdy Realistické divadlo 1945–1991.
Revoluce díky divadelní kopírce
V říjnu 1989 tu byly uvedeny projekty, které připomínaly autory zakázané literatury nebo úmyslně zapomínané autory a osobnosti. 17. listopadu 1989 se večer 18. listopadu v divadle sešli pražští i mimopražští divadelníci za přítomnosti Václava Havla a vydali prohlášení, kterým se přidali k týdenní protestní stávce studentů. Zároveň vyzvali všechny občany ke generální dvouhodinové stávce 27. listopadu. Pozdě večer následujícího dne, v neděli 19. listopadu, se na divadelní kopírce rozmnožovalo Provolání k akademické obci a československé veřejnosti, které odpoledne za redakce Josefa Vavrouška sestavili lékaři a vědci v počítačové laboratoři FVL UK. V roce 1991 bylo přejmenováno na Divadlo Labyrint. V roce 1998 kvůli sporům o restituci budovy divadla i počínající dlouhodobé rekonstrukci opět celý soubor zanikl a divadlo bylo dlouhodobě uzavřeno. Znovu bylo otevřeno v roce 2002 jako Švandovo divadlo na Smíchově.
-jah-
