Umí Česko vychovávat kvalitní architekty? Dejte šanci mladým! říkáme si často při pohledu na ty stále stejné krabice developerů. Připadá nám, že jsou všechny stejné. Nic zajímavého, co by mohlo mít za 50 možná 100 let nějakou hodnotu. Můžeme se těšit na novou Jiřičnou, Kaplického, Pragera, Pleskota, Lábuse nebo Hájka?
Trojúhelníková parcela, svažitý terén, sousedství emauzského kláštera i IPR Praha od architekta Karla Pragera. Hodně složité vstupní podmínky pro architekty „začátečníky“, kteří studují bakaláře, dala Fakulta architektury ČVUT svým studentům v soutěži bytových staveb s názvem Druhá kůže. „Stojíme si za tím, že i první projekt si může (musí) dát laťku výš, aby se student více naučil. Aby se pokusil naplnit i parcelu, kterou někteří vůbec nepovažují za stavební. Aby se pokusil pokorně, ale současně sebevědomě postavit ve městě městský dům. Aby se pokusil v komplikované geometrii navrhnout efektivní parkoviště bez výtahu. Aby uspořádal v takovém domě běžné byty všech velikostí. Aby sledoval své okolí. Aby začal chápat, co je architektura,“ píše fakulta na svém webu.
Ta právě vyhlásila vítěze letošní Druhé kůže. Letos porota hodnotila rekordních 44 prací z 18 školních ateliérů. Sítem prošlo ale jen osm z nich. Jednou z vítězek Romana Rétiová z ateliéru Koucký, která soutěžila s návrhem bytového domu, který „umístila“ do trojúhelníkové parcely v sousedství Emauzského opatství. Tedy v proluce, která už několik desítek let zeje prázdnotou mezi dvěma náměstími – Palackého a Karlovo. Porota ocenila právě to, že se studentka dobře popasovala s „kontextem místa“ – mimo jiné se svažitým terénem.
Podívejte se do galerie, jak si s místech poradili další její kolegové-studenti:
